Zodpovědnost je slovo, které v mnoha lidech vyvolává napětí. Jako by se s ním automaticky pojila tíha, povinnost, tlak nebo pocit, že „už zase něco musím“.
Přesto je zodpovědnost ve své podstatě jednou z nejvíce osvobozujících kvalit, jaké můžeme žít. Ne proto, že by od nás vyžadovala víc, ale proto, že nám vrací to nejcennější – vědomí volby. Skutečná zodpovědnost nezačíná v tom, co se nám v životě děje, ale v tom, jak na to odpovídáme. Jsme zodpovědní za své myšlenky, za své činy, za své reakce. Ne proto, abychom se obviňovali, ale proto, že právě zde máme možnost změny.

To, co si myslím, ovlivňuje to, jak se cítím. To, jak se cítím, ovlivňuje to, jak jednám. A to, jak jednám, vytváří můj život.
V tomto smyslu máme mnohem více ve svých rukou, než si často dovolujeme připustit.

Zodpovědnost není o tom nést svět na bedrech. Je o tom přestat ho nést místo druhých. A právě tady se dotýkáme jednoho z nejčastějších důvodů, proč se zodpovědnost lidem jeví jako těžká – protože si ji často bereme tam, kde nám nepatří.

Když na nás někdo „hází zodpovědnost“, většinou to není skutečná zodpovědnost, ale přenesení vlastní bezmoci, strachu nebo neochoty se podívat pravdě do očí.
A my ji často přebíráme. Proč? Protože jsme se to naučili. Možná jsme jako děti cítili, že musíme být silní, že musíme držet rodinu pohromadě, že nesmíme přidělávat starosti.
Možná jsme si spojili lásku s výkonem, přijetí s přizpůsobením, bezpečí s tím, že se o druhé postaráme. A tak se zodpovědnost postupně změnila v břemeno, které jsme si zvykli nést i za ty, kteří si ho nést nechtějí.

Jenže zodpovědnost za druhé není zodpovědnost. Je to ztráta hranic. Je to zapomenutí na sebe.
Je to snaha udržet rovnováhu tam, kde každý má stát ve své vlastní síle. Skutečná zodpovědnost začíná tam, kde si dovolím říct: „TOTO NENÍ MOJE“ A zároveň: „TOTO MOJE JE.“

Být zodpovědná či zodpovědný znamená převzít odpovědnost za svůj vnitřní svět. Za to, čemu věnuji pozornost. Za to, zda zůstávám v roli oběti, nebo si dovolím stát se tvůrcem. Neznamená to, že jsem si vybrala všechno, co se mi stalo. Znamená to, že si MOHU VYBRAT, jak s tím naložím teď.

Zodpovědnost je lehkost právě proto, že mi vrací moc. Když si uvědomím, že mohu změnit svůj pohled, svůj postoj, své další kroky, přestávám čekat. Přestávám doufat, že se někdo jiný změní, pochopí, zachrání mě. A v tomto okamžiku se uvolní obrovské množství energie. Energie, která byla dříve vázaná v očekávání, v boji, v odporu.

Proč ji tedy tolik lidí vnímá jako těžkou? Protože si ji pletou s vinou. S povinností. S tlakem na výkon. Protože jim byla často vnucena bez lásky a bez vysvětlení.
Protože nebyla podaná jako možnost, ale jako požadavek. A protože dlouho žili zodpovědnost bez svobody.
Ale zodpovědnost bez svobody není zodpovědnost. Je to kontrola. A svoboda bez zodpovědnosti není svoboda. Je to chaos.

Když se tyto dvě kvality propojí, vzniká klid. Vnitřní pevnost. Pocit, že stojím ve svém životě oběma nohama. Ne proto, že bych musela všechno zvládnout, ale proto, že vím,
že mohu reagovat vědomě.

Zodpovědnost je tedy návratem k sobě. K pravdivosti. K lehkosti bytí, která nevzniká z toho, že je všechno snadné, ale z toho, že vím, že mám volbu.
A tam, kde je volba, tam je i skutečná síla.