Sebehodnota a sebejistota jsou dva pojmy, které se často zaměňují, přesto vycházejí z úplně jiných míst. Když mezi nimi začneme rozlišovat, můžeme mnohem jasněji pochopit, proč se někdy cítíme pevní a ukotvení a jindy naopak pochybujeme o sobě, i když jsme velmi schopní.

Sebehodnota je hluboké vnitřní vědomí vlastní hodnoty. Nevyplývá z toho, co děláme, jaké máme výsledky nebo kolik máme úspěchů. Vychází z uvědomění, kým skutečně jsme. Na nejhlubší úrovni je sebehodnota spojená s vědomím, že jsme energie lásky, že jsme boží stvoření.
Tato hodnota existuje ještě dříve, než cokoli dokážeme. Je přirozenou kvalitou samotného bytí.

Čím více je naše vědomí ukotveno ve fyzickém těle, tím více jsme schopni tuto pravdu nejen chápat, ale také ji cítit. A právě zde se otevírá důležitý princip: čím více jednáme v souladu se svými ctnostmi, tím více lásky a vědomí dokážeme ve svém těle udržet. Laskavost, soucit, pravdivost, integrita, pokora, respekt a zodpovědnost nejsou jen morální pojmy, ale skutečné nosiče vědomí. Každý čin, který je s nimi v souladu, nás přirozeně přibližuje k pocitu, že jsme v pořádku takoví, jací jsme. Sebehodnota pak neroste skrze výkon, ale skrze vnitřní soulad.

Sebejistota má oproti tomu jiný původ. Vzniká skrze zkušenost. Buduje se učením, praxí, opakováním, získáváním dovedností, překonáváním výzev a rozšiřováním komfortní zóny. Čím častěji něco děláme, tím jistější se v tom stáváme. Sebejistota je tedy proměnlivá. Může se v jedné oblasti našeho života cítit silná a v jiné velmi křehká. A je to v pořádku.
Problém nastává ve chvíli, kdy si začneme sebehodnotu nahrazovat sebejistotou. Když uvnitř necítíme stabilní hodnotu, snažíme se ji získat skrze výkon, uznání a úspěch. Začneme věřit, že budeme dostateční teprve tehdy, až něco dokážeme, až budeme lepší, chytřejší, úspěšnější nebo dokonalejší. Tím se hodnota přesouvá ven z nás. Objevuje se strach ze selhání, tlak na dokonalost a silná potřeba vnějšího potvrzení. Ani vysoká míra sebejistoty však nedokáže dlouhodobě zaplnit prázdné místo tam, kde chybí vnitřní sebehodnota.

Sebehodnota se přitom nerodí slabá. Dítě přichází na svět s přirozeným pocitem, že má právo existovat, cítit, prožívat a být milováno. Oslabování sebehodnoty začíná ve chvíli, kdy se láska začne podmiňovat. Když dítě opakovaně vnímá, že je více přijímané, když je hodné, tiché, šikovné nebo úspěšné, začne si vytvářet vnitřní závěr, že jeho hodnota není samozřejmá, ale musí si ji zasloužit. Postupně se do podvědomí zapisuje přesvědčení, že hodnota závisí na tom, jaké máme výsledky a jak nás druzí hodnotí.

Velkou roli zde hraje rodinné prostředí. Většina rodičů své děti nemiluje podmíněně vědomě. Často pouze opakují modely, ve kterých sami vyrostli. Když je dítě chváleno hlavně za výsledky a méně za svou podstatu, začne si spojovat lásku s výkonem. Věty typu „jsem na tebe pyšná, protože jsi vyhrál“ nebo „jsi šikovný, protože máš jedničku“ mohou nepozorovaně vytvářet dojem, že bez výsledků by důvod k pýše nebyl. Dítě pak může uvnitř dojít k závěru, že když není nejlepší, není dost. Postupně se vzdaluje od jednoduché pravdy, že je hodnotné už jen tím, že existuje.

Tento vzorec dále posiluje školský systém, který je z velké části postavený na hodnocení, porovnávání a testování. Děti jsou známkovány, srovnávány mezi sebou a tříděny podle výkonu. Velmi brzy se učí, že existují „lepší“ a „horší“. Vytváří se silná asociace, že hodnota se rovná výkonu. To vede k tomu, že se děti začnou bát dělat chyby, pochybovat o sobě a ztrácet kontakt s vlastním vnitřním vedením. Místo aby se učily důvěřovat sobě, učí se spoléhat na autoritu zvenku.

K oslabení sebehodnoty přispívá i širší společenské prostředí. Společnost často zdůrazňuje úspěch, produktivitu, výkon a viditelnost. Sociální sítě pak vytvářejí iluzi, že ostatní lidé jsou neustále šťastní, úspěšní a spokojení. To přirozeně podporuje porovnávání a pocit nedostatečnosti. Člověk pak začne hledat potvrzení své hodnoty v uznání druhých, v počtech lajků, v titulech, v majetku nebo ve společenském postavení. Žádná z těchto věcí však nedokáže dlouhodobě nahradit skutečný kontakt s vlastní sebehodnotou.

Na hlubší úrovni je důležité si uvědomit, že vnější svět sám o sobě naši sebehodnotu nevytváří ani neničí. Pouze aktivuje programy, které už v sobě máme. Pokud máme v podvědomí uložené přesvědčení, že nejsme dost dobří nebo že si musíme lásku zasloužit, budeme si nevědomě přitahovat situace, které nám to budou potvrzovat. A právě zde se otevírá velká naděje. To, co bylo naučeno, může být i odnaučeno. To, co bylo zapsáno, může být přepsáno.

Zdravý vztah mezi sebehodnotou a sebejistotou pak vypadá velmi jednoduše. Sebehodnota tvoří stabilní základ. Sebejistota je nástroj, který se postupně rozvíjí. Když víme, že máme hodnotu už jen tím, že jsme, můžeme se učit nové věci s lehkostí. Nemusíme být dokonalí. Nemusíme všechno umět hned. Chyby přestávají být ohrožením hodnoty a stávají se součástí cesty.

Možná si při čtení můžeš položit jednoduchou otázku:
Zakládám svou hodnotu spíše na tom, co dělám, nebo na tom, kým jsem?
Už samotné upřímné uvědomění může být prvním krokem k hlubšímu návratu k sobě.

A právě zde může být ThetaHealing velmi jemným a účinným nástrojem.
Pomáhá nám odhalit podvědomé vzorce, přesvědčení a programy, které oslabují naši sebehodnotu nebo naši důvěru v sebe. Zároveň umožňuje tyto programy rychle a šetrně přepsat a nahradit novými, podpůrnými nastaveními. Díky tomu si můžeme znovu začít uvědomovat svou přirozenou hodnotu, ukotvovat pocit, že jsme v pořádku takoví, jací jsme, a postupně posilovat i zdravou sebejistotu v každodenním životě.